Stanislav Kolíbal (* 11. 2. 1925)


Stanislav Kolíbal se narodil v Orlové (bývalé Československo) v roce 1925 a v současné době žije a pracuje v Praze. Vystudoval grafický design na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a scénografii na Akademii múzických umění v Praze. Jeho díla byla zařazena na významné mezinárodní výstavy, například Socha z 20 národů (Guggenheim, New York, 1967), Mezi člověkem a hmotou (Metropolitní galerie umění, Tokio, 1970), Konstrukcja w procesie (Muzeum umění, Lodž 1981 ), Transforming Chronologies (MoMA, New York 2006) a další primární struktury (Židovské muzeum, New York, 2014), a na samostatných výstavách v Padiglione d'Arte Contemporanea (Milán, 1983), Národní galerie Praha (1997, 2015) ) a Labil - Stabil (Deichtorhallen Hamburg, 2000). Kolíbalovo dílo však zůstává nedostatečně zastoupeno a stále čeká na zvážení v širším mezinárodním kontextu.

Stanislav Kolíbal je průkopníkem české avantgardy. Jeho průkopnická tvorba, která zahrnuje sedm desetiletí, kriticky znovu projednává slovník minimal artu a Arte Povera. Zaměřuje se na prekérní vzájemný vztah mezi dokonalostí/nedostatečností, stabilitou/nestabilitou, jednoznačností/nejednoznačností nebo jistotou/nejistotou. Tyto základní kategorie - neodmyslitelně vzájemně spojené v umělcových sochách, instalacích a kresbách - pro něj představují samotnou podstatu bytí. Kolíbalovo umělecké dílo je nepochybně určováno „nejzajímavějšími časy“, které zažil v Československu, kde byl od počátku čtyřicátých let svědkem extrémně náročného politického vývoje.

Od většího k menšímu, k prázdnu. Od čtverce ke kruhu, k jiné možnosti. Od pevného, jako je železo, k čáře. Od nejistého, tušeného k přesnému…“ Takový je tvůrčí proces Stanislava Kolíbala, kterému dává umělec zaznít v mnoha formách a jazycích po desítky let uměleckého vývoje od experimentů po vzoru Duchampových ready-made přes sochařskou figuraci, vznešenost a informel až po minimalistický a postminimalistický přístup k formě, myšlence a materiálu.

Od počátku šedesátých let rozvíjí Kolíbal svůj vysoce ojedinělý kreativní styl, který je součástí kritického přehodnocování minimálního a konceptuálního umění. Jeho dvoj – a trojrozměrné práce rozostřují hranice mezi malbou, kresbou, sochou a architekturou, vyjadřují polohy lability a mnohoznačnosti a jsou založeny na kritickém vnímání sociálního a politického kontextu. Kolíbalova práce využívá jazyk geometrie a abstrakce a osciluje mezi iluzí a skutečností. Úzkostlivě narýsované linie a nenuceně osvobozené nitě odrážejí dualitu čilého přemýšlení uvězněného mezi touhou spojovat a touhou narušovat s cílem „vyjádřit bytí, ono zvláštní prolnutí dokonalosti s nedostatečností. To, co se mění, roste a chátrá a co netrvá“.1 Kolíbalovo umění se vyznačuje mimořádnou houževnatostí a představuje neustálé hledání smyslu ve složitém a chaotickém světě. Kolíbalovy struktury a kresby jako vytříbené zachycení ubíhajícího času vyzývají na souboj pomíjivost života: znovu a znovu, kresba za kresbou, forma za formou, nepřetržitě či přerušeně, život se odvíjí jako nekonečný prostor, který zahaluje bytí do solidního pláště poklidu a harmonie. Pro Kolíbala jako umělce architekta, umělce básníka, umělce filozofa je proces kresby neúnavným pokusem vytvořit prostor, fyzický či mentální; kresba je prostorem, prostor je kresbou, která je prostorem, jenž je kresbou; model radikálního uvažování: energickým, přesto však donkichotským snažením vzpurné mysli. „Nyní chápu, co máte na mysli. Je to kresba – prostor. Je to tedy prostor, který je kresbou a kresba, která se může stát prostorem,“ říká kurátorka Muzea města Paříže při přemýšlení o Kolíbalově práci. Kolíbal dává přednost kulatým tvarům, kruhům či koulím, hranatým nebo zakřiveným trajektoriím zamotaným do choreografie zohýbaných forem a klikatících se čar geometrické přesnosti, do prostých, a přece spletitých map imaginárních zemí či obydlí. „Poetika prostoru“, tato fenomenologie kulatosti vycházející z principu „kulatého bytí“ Karla Jasperse, vyjadřuje v pojetí Gastona Bachelarda trvalost bytí a metafyzické uvažování a klade důraz na patřičnost a na proliferaci bezpočtu forem a nesčetných zobrazení. V Kolíbalově kresbě a reliéfech dominuje nahuštěná kompozice matematicky uspořádaných tvarů a čar všudypřítomný kruh, který je hlavním principem formálního pořádku a „gestaltu“: kruhy, překrývající se nebo fragmentové, sevřené nebo rozmáchlé, se soustřeďují samy na sebe jako Rilkův strom vzpomínaný Bachelardem, který je „vždy ve středu všeho, co jej obklopuje. Strom, který se kochá nádhernou klenbou nebes“. Umělec se odkazuje ke stromu jako nedílnému protagonistovi skutečnosti a jako hnací síle jeho vlastní definice umění: „Nejde mi o skutečnosti, o vyjádření vnější podoby, nebo pocitu z ní. Jde mi o takové umění, které může existovat v ní jako její součást, jako strom, který se také ničemu nepodobá“, a přece jako by znova zaznívala slova básníka a jeho dialektiky vnitřního a vnějšího, „vždy ve středu všeho, co jej obklopuje, strom mající požitek z ohromné kupole nebes.“

Autor textu: Adam Budak